můj příběh
Když mi byly asi 4 roky chtěla jsme obrovského psa, který by mě ochraňoval a v největším mrazu na sybiři. Pak jsem chtěla chrta se kterým bych mohla běhat. A pak? Pak mi bylo 14 a já měla stejný sen jako ve 4 letech. Bernský salašnický pes...krásnej, statnej a podle popisu přátelskej. No a tak jsme si ho vybrali a já se těšila až Miky vyroste a bude z něj statnej obranář. Když vyrost byl pořát menší než ostatní berňáci a to mě štvalo. Navíc nebyl vubec obranář spíš naopak pořát jenom kňučí a to i když se k němu do cesty připlete jorkšír. Štvalo mě to, že je malej, ale pak jsem viděla fenu, která byla tlustá hodně tlustá. Sotva se valila a já sem konečně poznala tu krásu ve svém psovi. Fena byla sice větší, ale hezčí určitě ne. Miky je prostě akorát nemá na sobě žádné přebytečné sádlo ani mu nekoukaj žebra. A obranář? Na to jsme si měla pořídit nějakýho rváče a né toto mírumilové plemeno jako je berňák. A navíc teť už mě to ani neštve, protože už má větší sílu než já a pořád je lepší mít zvladatelného psa než obávaného rváče.
